Celé těhotenství probíhalo ukázkově a bez problémů. Patřila jsem mezi ty šťastné, pro které bylo těhotenství opravdu úžasné období, cítila jsem se skvěle jako nikdy, veškeré kontroly probíhaly na výbornou, vlasy a nehty rostly nesmírnou rychlostí, pleť jen zářila, přibírala jsem jen na těch správných místech a vesměs do 5. měsíce o těhotenství věděli jen ti nejbližší. O to větší šok pro všechny předčasný porod byl.
Pondělí 25. července (26+1 g.t.), den jako každý jiný, jen s tím rozdílem, že tentokrát se na běžné kontrole gynekologovi něco nezdá. Pro jistotu mě posílá do FN Motol s tím, že mají lepší vybavení. Jen vše překontrolují a určitě mě pošlou domů, pomyslím si. Kéž by tomu tak bylo… ale bohužel. Ponechali si nás tam týden. Já byla poprvé v životě v nemocnici (hospitalizaci ve 3 letech moc nepočítám), ohromná tíseň a panika z neznáma co bude a nebude, ta směs pocitů se nedá ani popsat. Nasazena kapačka a aplikovány kortikoidy pro dozrání plic miminka. Pro nedostatek místa na rizikovém oddělení jsem byla na dva dny umístěna na čekací pokoj. Slyšet maminky prodýchávající kontrakce, sledovat jak jedny přicházejí, další odcházejí, slyšet za zdí pláč čerstvě narozených miminek, nebylo nic povzbudivého pro člověka, který nechce a hlavně ještě nemůže rodit. Vždyť je to hrozně brzy! Po dvou dnech jsem byla konečně převezena na standardní pokoj na rizikovém oddělení. Konečně! To ticho! Žádné hekání, žádný nářek, žádný pláč miminek. Dny ubíhaly, kapačky se střídaly jedna za druhou, další aplikace kortikoidů pro miminko a najednou je tu den velké kontroly a úžasná zpráva: „Maminko, můžete jít domů.” Nález se sice nezlepšil ale ani nezhoršil. Stagnuje a to je důležité. Nafasováno magnesium na rok dopředu, pokyny ohledně klidového režimu a za dva týdny na kontrolu do rizikové poradny.
Doma jsem si užívala klidu. Koukala na filmy a seriály, začala jsem objednávat oblečení pro miminko, vyzvedl se kočárek, užívala jsem si slunečné dny na zahradě, četla o sto šest, užívala si pohyby a kopance. Abych se nenudila a vypadla ze stereotypu, domluvila jsem si v práci možnost výpomoci z domova, abych kolegům alespoň trošku pomohla. Cítila jsem se stále skvěle, břicho sem tam trošku tvrdlo, o nic více než v nemocnici a co by mohlo člověka znepokojovat. Ale opět se ukázalo, že nikdy nic není jak se zdá.
Přišel pondělní večer 8. srpna (28+1 g.t.). Den, kdy mi praskla plodová voda. V první chvíli jsem nechápala. Byla jsem přesvědčená, že močový měchýř pouze neustál jeden z kopanců Madlenky, která si z něj již nějakou dobu dělala trampolínu. Zvedám se a s uspokojením se směji, že se umím pomočit tak, aby gauč přežil bez újmy. Ale něco je špatně. Hodně špatně! Ten pocit je neskutečně tíživý a červ v hlavě strašlivě nenasytný. Běžím na toaletu, kde se má domněnka potvrzuje. Nepomočila jsem se. Poprvé v životě propadám naprosté hysterii a bezmoci, pláču. Do dnes vidím tu bezednou paniku, strach a tíseň v manželových očích, jako kdyby se v nich odrážely mé pocity. Zachovává však klid. Pomocí mých pokynů mi balí věci, nasedáme do auta a semafor nesemafor, i přes červené, si to valíme do porodnice.
Vyšetření potvrzuje odtok plodové vody, které je naštěstí dostatek a malá si bezstarostně plave. Když najednou přichází sprcha informací: “Nasadíme kapačky s penicilinem, aby nedošlo k infekci, kortikoidy na dozrání plic miminka již byly kompletně aplikovány. Každý den navíc je k dobru, plodová voda se utváří nová, ale když bude zapotřebí, nebudeme porodu bránit a těhotenství ukončíme.” Co, prosím? Ukončíme? Jak ukončíme? Co ukončíme? Vždyť je moc brzy! Panika začíná opět zatínat své drápky. Opakovaně pociťuji neskutečnou tíseň. Tlak. Nemohu dýchat. Dává se do mě zima a začínám se klepat. Rozdýchávám opět přicházející hysterii. Jelikož se v danou chvíli neví, zda se porod rozjede či nikoli, jsem pro jistotu a také pro nedostatek místa na rizikovém oddělení, opět umístěna na čekací pokoj. Opět a zase hekání, naříkání a prodýchávání kontrakcí maminek a pláč čerstvě narozených miminek, tentokrát mám pocit, že to nezvládnu. Snažím se uklidnit. Hysterií ničemu nepomohu, ale pláč nejde zastavit. Klidně tu budu ležet celé tři měsíce až do porodu. Však takových případů bylo několik, hlavně ať to spolu dotáhneme co nejdál. Ať je malá zdravá a v pořádku, nic víc nechci. Nic víc. Velkou oporou mi jsou holky ve skupině na Facebooku, které si již prošly a nebo prochází něčím podobným. Porodní asistentka chodí v pravidelných intervalech měnit kapačku a měřit srdeční ozvy miminka, které jsou nebesky uklidňující. Po dvou dnech jsem přemístěna na rizikové oddělení, kam za mnou konečně může i manžel. Při první jeho návštěvě nezastavitelně pláču, opět. Tolik co za posledních pár dní jsem neplakala za celý svůj dosavadní život. Ale jsem klidnější. Vím, že nemohu nic dělat, než být v klidu a věřit. Věřit přírodě. Věřit vesmíru. Věřit malé. Nic se neděje bezdůvodně. Vždy jsem o tom byla přesvědčená, jen smysl nám bývá skrytý. A já věřím. věřím, že Magdalénka má pádný důvod, proč chce na svět tak brzy.
Další dny plynou ve stejném duchu, ale čtvrteční noc 11. srpna je jiná. Tvrdnutí břicha mě budí častěji, ale jak často netuším, vždy hned usnu. Sestra, která má noční službu, není moc nadšená, že “obtěžuji”. Natáčí monitor, kontrakce žádné (jak překvapivé) a malá nespolupracuje na měření srdečních ozev. Přichází lékařka. Provádí vyšetření, malá tlačí na porodní cesty, nohu přes nohu a ruku za hlavou. Však proč ne, pohoda lehárko. Pro jistotu jsem přestěhována na čekací pokoj. Už zase! Pomalu mě připravují na možnost ukončení těhotenství. Bože, jak hrozivě to zní. Do rána se nic nemění, budí mě tvrdnutí břicha a bolesti. Opět netuším jak často, vždy ihned upadnu do milosrdného spánku. Na monitoru ani čárka, kontrakce žádné. Mění se směna, se kterou se mění i vše ostatní.
Lékařka z ranní směny něco po 7h provádí prohlídku, když tu najednou jen zavelí: “Okamžitě na sál!” Cože? Kam? Nastal neskutečně rychlý běh událostí a jen tak tak zavolám muži, že jedu na sál, ať přijede. Potřebuji ho tu! Musí to stihnout! Svlékání, bandáž nohou, cévkování, holení, sundavání veškerých šperků. Co bude s mými věcmi? Stihne to muž? Kde je? Najednou jsem na sále. Podpis souhlasu se sekcí a s anestezií, napichování kanyly, vyzvídání anesteziologa, spinální anestezie. A zase ta panika. Třesu se. Třesu se a nevím zda tím strachem či zimou. Tady snad mrzne! Je mi neskutečná zima, nedokážu udržet ruce v klidu, celá se hrozně třesu. Anesteziolog se mě snaží uklidnit, vyptává se mě na miminko. Bude to holčička nebo kluk? Jak se bude jmenovat? Stále se nedovedu uklidnit. Nedokážu ovládat své vyděšené myšlenky, natož tělo. Stále se třesu. Přichází usměvavá sestřička, chytá mě za ruku a hladí mě se slovy: „Nebojte, Míšo, budu tu s vámi." Ztěží udržuji slzy a děkuji. Chvilku na to mě anesteziolog osloví, ať se podívám doleva, někdo tam na mě čeká. Otáčím se. Je tu! Stihl to! Najednou cítím, jak mnou prochází příjemné teplo. Usmívám se. Přestávám se třást jako osika. Teď už je vše v pořádku. Lékařky naposledy ověřují, zda je vše jak má a pouští se do práce. Během chvilky (v 8:01) je malá na světě (28+5 g.t.). Matně slyším, že to bylo za pět minut dvanáct. Mně se přitěžuje, cítím tlak a bolest, kolabuji a najednou spím.
Po probuzení jsem zmatená. Je tu u mě manžel, který mě hned informuje o malé. Je v pořádku, sama dýchala a váží 990g. Pro Boha! Vždyť váží míň jak balení mouky! Opět pláču. Ale najednou se do té směsi hrůzy, strachu a paniky, přimíchává i špetka úlevy a naděje. Začátek je dobrý, zvládne to. Je to bojovnice! Jsem tak vyčerpaná. Chce mi spát, ale ještě před usnutím se dozvídám, že za malou mohu druhý den, hned jak dokážu vstát. Manžel už za malou byl a viděl ji. Ukazuje mi fotku a já zase brečím. Překvapivě. Při dalším probuzení je u mě sestřička, dostávám léky na bolest. Při upadání do slastného spánku mi proběhne hlavou: “Sakra jak mám vstát a jít, když se bolestí sotva hnu?!” To se dozvídám hned večer, když za mnou přichází svérázná, ale naprosto úžasná, zdravotní sestra s tím, že se jde do sprchy. Protestuji. Ale nakonec se domluvíme. Já dostanu něco k jídlu, i když bych neměla a já vstanu. Úmluvu jsme obě dodržely.
Druhý den už vstávám sama. Bolí to jako čert, ale musím. Chci ji vidět! Netrpělivě čekám a vyhlížím manžela. Dočkala jsem se a jedeme. Nevím, zda mi je po cestě špatně z nervozity z toho co uvidím, co bude, z té paniky a strachu nebo prostě faktem, že jsem po operaci. Jsme tu. Za dveřmi parkujeme vozík. Dezinfikujeme si ruce, oblékáme si jednorázový nemocniční oblek a jdeme do další místnosti, kde si myjeme ruce a opět dezinfikujeme ruce. Rutina, která se nám v následujících mnoha dnech stane vlastní. Ujímá se nás milá usměvavá zdravotní sestřička majíc na starost Magdalénku, a vede nás k inkubátoru. Přestávám dýchat. Poprvé v životě vidím své dítě. Svou dceru. Svou holčičku, okolo které je několik hadiček napojených na pípající přístroje. A já pláču. Opět. Ale tentokrát si uvědomuji, že se i usmívám. Nějakým způsobem vím, že vše bude dobré. Ten strach, bezmoc, tíseň tu jsou stále. Ale nyní už je tu naděje. Připojuje se k nám ošetřující lékařka Magdalénky, která byla, jak se hned dozvídám, zároveň i jedním z operujících lékařů. Chválí Madlenku, že je velmi šikovná. Po narození dýchala sama, Apgar score 5-7-9, porodní váha se snížila pouze o 10g, veškerá vyšetření jsou v pořádku. Zároveň jsme však upozorněni, že stav tak maličkých miminek se může ze zde na den rapidně změnit.
Po dvou dnech si mohu maličkou prvně pochovat. Jak něco tak maličkého mohu chovat, aniž bych jí neublížila? Sestřička se směje a odhodlaně mi Madlen pokládá do náručí. Bože! To je nepopsatelný pocit! Překvapivě opět pláču. Tentokrát dojetím. Užívám si několik hodin broukání, mručení a vrtění té malé housenky. Vím, že vše se zvládne. Vše bude v pořádku.
Během následujících 30 dní, během kterých jsme se naučili s malou manipulovat, přebalovat, koupat a převlékat, ale hlavně jsme klokánkovali a užívali si úžasného pocitu blízkosti, Magdalénka ukázkově prospívala, a tak se mohla z inkubátoru na JIRP (jednotka intenzivně resuscitační péče) přemístit na JIP do vyhřívaného lůžka, kde byla 2 týdny a už se opět stěhovala na oddělení JSP, které na neonatologii ve směs odpovídá oddělení šestinedělí. Během několika dní jsem nastoupila i já. Po týdnu a celkově po 56 dnech jsme jeli společně domů! Až na jeden či dva dny, kdy jsem trpěla pocitem, že jsem krkavčí matka a nejsem u malé, jsme do nemocnice jezdili pravidelně každý den.
Nyní je Magdalénka velká holka, která vše krásně dohnala. Sice před sebou máme hromady práce, ale už nyní vím, že i když to nebude vždy tak jednoduché jak bych si přála, zvládneme to. Protože už teď toho dokázala mnohem více, než jiní za celý svůj život.
Někdy vydá za deset dětí, šijí s ní všichni čerti. Nikdo by nebyl řekl, že se narodila tak brzy a má za sebou těžký začátek.
