Při příjmu mně lékař ujistil, že malé tluče srdce, ale vzhledem k tomu, že je hodně malinkatá a má nevyvinuté plíce, je potřeba ji udržet uvnitř alespoň 48, ideálně 72 hodin. Tak jsem si řekla, že to zvládnu, i kdybych měla ležet s nohama nahoře, protože to malé stvoření musíme zachránit. První noc ke mně sestřičky chodily každou hodinu poslouchat, jestli malé tluče srdíčko. Vždycky mě to uklidnilo, že jí slyším a odpočítávala čas a ujišťovala nás obě, že tozvládneme. Ráno při připojení na monitor bylo srdíčko malé slyšet slabě. A pak začalo vynechávat. Poprvé. Podruhé. Potřetí už kolem mě byl frmol a brali mne na sál na akutní císařský řez. Ještě teď mám v živé paměti, že mi došlo, že její kilogram váhy a ukončený 27. týden vývoje neznamená vůbec nic, že jestli jí selže srdce, tak bude konec. A s tím mě uspali.
Probrala jsem se jízdou ze sálu, kdy na mne partner volal, že je malá naživu a v pořádku v rámci možností. Ten pocit štěstí se nedá popsat. Nedošlo mi, že začíná dlouhá doba dvou měsíců každodenní nejistoty.
