Narozena 26+3, porodní váha 592 g

Narodila jsem se 1. 5. v 26+3 tt. Byla jsem, jak se říká, prvomájové kotě. Váhou jsem se od koťátka moc nelišila, vážila jsem 592 g. Dostala jsem jméno Natálie. Rodiče před 16 lety netušili, že se mohou narodit takto malé dětičky a tak brzy před termínem porodu.
Maminku poslal její obvodní gynekolog do těhotenské poradny již ve 25. tt, jelikož kontrola odhalila bílkovinu v moči. Maminku si hned v porodnici U Apolináře nechali. Byla tam pár dní a poté jí převezli do Motola. Já už jsem se v bříšku nevyživovala, jelikož byla mamince prokázána Preeklampsie. Tlak maminky stoupal do závratných výšin. 30. 4. přišel k mamince pan doktor s tím, že bude nutný císařský řez. Maminka žertovně odpověděla panu doktorovi, že žádnou čarodějnici nechce. On tedy řekl, že ještě počkají. Druhý den ráno přišel pan doktor znovu a opět mamince oznámil, že je potřeba těhotenství ukončit. Oznámil jí, že rodiče mají 30 minut na to, aby dorazil i tatínek. Stihl to a byl u mého narození císařským řezem. A pak už bylo vše velmi rychlé.
Maminka porodila miminko opravdu do dlaně. Tatínek říkal, že jsem plakala a znělo to, jako když píská morčátko. Porodník říkal, že jsem jako golfový míček. Tato slova si maminka pamatuje dodnes.
O mém narození napsali zprávu jen nejbližší rodině, nechtěli, aby to vědělo širší okolí, když u takto malých dětí člověk nikdy neví…
Začalo období plné slz a strach o můj život. Když mě maminka poprvé viděla, nevěřila tomu. Byla jsem minimiminko, ze kterého koukaly všu hadičky a můj obličejíček nebyl pod všemi přístroji skoro vidět. Prvních 72 hodin bylo pro rodiče psychicky náročné, jelikož jim lékaři sdělili, co vše se mi může přihodit. Tyto první dny byly pro rodiče čas, kdy tlačily ručičky hodinek dopředu, aby už kritická doba byla za mnou.
Maminka si zakázala mě hned milovat, jelikož si uvědomila, že jak rychle jsem přišla na svět, tak bych z něj také mohla náhle odejít. Také nemám z prvních dní žádné fotky, rodiče je raději nechtěly.
Rodiče se hned po narození rozhodli, že pokud prvních 72 hodin přežiji, že mi k mému jménu Natálie přidají ještě druhé jméno. A to bylo jméno Xena, protože jsem si musela svůj život vybojovat. A jak řekli, tak udělali. Přidali mi toto druhé jméno, na které jsem hrdá. Personál v Motole mi jinak neřekl, než Xena a doteď se tímto jménem hrdě představuji.
Po jedenácti dnech od porodu pustili mamku domů. Kdo nezažil pocit, když odchází z porodnice bez svého miminka, nepochopí tu úzkost v srdci rodičů.
V Motole se o mě staral ten nejbáječnější personál. Rodiče jim říkali andělé. Pro rodiče byl Motol ,,jiný“ svět, do kterého odcházeli z domova každý den, aby byli semnou.
Docházeli za mnou 120 dní, které byly náročné, smutné a zároveň úžasné, že jsme mohli být spolu. Každý den semnou klokánkovala mamka nebo taťka. U taťky jsem byla ,,hodnější“ přístroje hned ukazovaly skvělé hodnoty a oběma se nám to moc líbilo.
Prošla jsem si všemi odděleními, která pro takto malá miminka v Motole jsou. Nejdřív jsem byla na JIRP (jednotka intenzivní a resuscitační péče), po několika týdnech mě přeložili na JIP a nakonec jsem se dostala k poslední zastávce na cestě domů, což je oddělení IMP (intermediární péče).
Během svého pobytu jsem měla pár zdravotních komplikací. Záměrně píšu pár, jelikož na to, jak malinká jsem byla a co vše mě mohlo potkat, tak mé problémy byly vlastně opravdu malinké. Hrozilo mi oslepnutí (odlepování sítnice), ale jelikož dělám čest svému jméno, tak jsem si očičko opravila sama (jak to řekl pan doktor).
Jeden z nejhorších dní byl pro rodiče 10. srpen. Maminka přijela s věcmi, že půjde semnou na pokoj, kde jí sestřičky naučí, jak se o mě starat a za pár dní půjdeme domů. Maminka si dovezla věci a konečně jsme byly spolu na pokoji. Přišlo první koupání a sestřička zjistila, že mám velikou horečku. Dali mě zpět do inkubátoru, potvrdili infekci. Rodičům v tu chvíli zčernal celý svět. Zase mě viděli v té plastové krabičce. Maminka za mnou druhý den poprvé nepřijela. Neměla sílu mě znovu takto vidět. Za celých 120 dní za mnou nebyla jen tento jeden den. Infekci jsem porazila a znovu jsme byly s mamkou spolu.
Přišla další komplikace. Tříselná kýla. Vážila jsem 2100 gramů a bylo mi 24 dní korigovaných. Operaci jsem zvládla bez problémů a už jsme se jen všichni těšili na den D.
Ten přišel 28. 8. a propustili mě domů. Vážila jsem 2160 gramů. Byl to nejšťastnější den v životě rodičů.
Dnes je mi 16 let. Chodím do druhého ročníku gymnázia a závodně se věnuji judu.
Věřím, že mé jméno mi dalo sílu bojovat. V životě se snažím každému pomoci a chovat se slušně.
Překonala jsme tolik překážek, které mě posílily na mé cestě za vysněným životním cílem. Chci být lékařkou, abych mohla lidem vrátit tu úžasnou péči, která mi byla dána po mém narození.
Mé rodiče naučilo mé předčasné narození, že se nemají trápit maličkostmi a neřešit malichernosti. Proto pokud nejde o život, jde o …
Držím palce vše miminkům do dlaně, aby vše dopadlo tak jak má.